Řád německých rytířů z východního středomoří
Ordo Militaris Teutonicus Levantis (OMTL)
1311 – 1365 OMTL na Kypru
Tento rytířský řád s názvem Ordo Militaris Teutonicus Levantis byl založen roku 1311 kyperským králem Henrym II. z rodu Lusignanů, který udělil řádu správní samostatnost. Kypr byl v té době křižáckým státem. Jeho postavení bylo výjimečné tím, že po pádu posledních křesťanských předmostí v Palestině (Akkon 1291) do muslimských rukou byl Kypr Svaté zemi nejbližší výspou latinského křesťanství ve východním Středomoří (v Levantě) a sem se stáhla po roce 1291 ústředí rytířských řádů templářů a johanitů. Řád německých rytířů přesunul své vedení do Benátek a roku 1309 do Malborgu v Prusích. Na rozdíl od řádu johanitů a templářů se němečtí rytíři nesnažili udržet teritorium na řeckých ostrovech Rhodos a Kypr.
1311 – Sloučení části Německých rytířů, Johanitů a Templářů do OMTL
Toho využil v roce 1311 Kyperský král Henry II., kterému se tím otevřela možnost vzniku nového řádu v Levantě, tedy ve východním Středomoří s lehce změněným názvem Ordo Militaris Teutonicus Levantis. Tento řád vznikl sloučením části rytířů věrných Henrymu II, kteří patřili k vojenskému řádu Německých rytířů, řádu Johanitů a především pak řádu Templářů. V tehdejším světě nebylo obvyklé měnit příslušnost k řádu, avšak v oněch proměnlivých dobách to nebyla žádná vzácnost, což dosvědčuje množství historických dokumentů. Vžijeme-li se do doby po roce 1291 na Kypru, pak vidíme velký zmatek mezi spřátelenými a rivalizujícími skupinami, jimž však šlo čistě o mocenskopolitické záležitosti.
Rod Lusignanů prošel s křižáky mnoho významných bitev, nežli se stali vládci Jeruzaléma a Kypru. Guy de LusignanGuy de Lusignan král jeruzalémský koupil Kypr roku 1192 od řádu templářů za sto tisíc denárů. Dynastie Lusignanů přinesla na ostrov vrcholnou gotiku např. katedrálu svatého Mikuláše ve Famagustě (nyní mešita Lala Mustafa Paši). Koncem 13. století jsou templáři snad nejmocnější a nejbohatší v Evropě. Některým panovníkům vadil jejich úspěch a peníze, jiným zase to, že se vměšovali do politických záležitostí různých států. Je všeobecně známý jejich zánik způsobený francouzskou korunou (Filip IV. Sličný) a papežem, již méně se však ví o tom, že například nechali zavraždit českého krále Václava III., či to, že se v roce 1306 pokusili na Kypru úspěšně o převrat v domě Lusignanů. Templáři nebo spíše někteří jeho čelní přestavitelé nahradili kyperského krále Henryho II. (vládl 1285-1306) jeho bratrem Amaurym (vládl 1306-1310). Jejich náhlé zatýkání ve Francii v pátek 13. října 1307 a následných 127 obvinění, která proti nim byla vznesena, ochromila tehdejší celý známý svět. Bylo to stejné, jako byste se dnes ráno dozvěděli z televize či novin, že v noci byli zatčeni ředitelé všech bank a obchodních společností. Tak velká to byla událost. Henrymu II. se tím otevřela možnost pokusit se získat zpět ztracený trůn. A Henry II. té možnosti využil. V roce 1310 nechává zavraždit svého bratra Amauryho a vrací se zpět na trůn. Druhé období jeho vlády je datováno 1310-1324. Svou moc upevňuje za podpory některých věrných rytířů tří řádových společenství (Teutonů, Johanitů a Templářů), kteří na ostrově zůstali. Henry II. zcela jasně rozpoznal, jaký význam je třeba přiřknout věrně oddané osobní stáži, která navíc měla uznávanou a nesmírnou údernou sílu. V roce 1310 postavil Henry II. na žádost papeže templáře před soud. Všichni byli osvobozeni. Poté papež v rámci celoevropského neoprávněného pronásledování templářů nařídil druhý proces, o kterém nejsou žádné záznamy, avšak ví se o něm, že ve vězení zůstali pouze někteří hodnostáři, zatímco všichni ostatní rytíři byli propuštěni.
Prvním velmistrem řádu Ordo Militaris Teutonicus Levantis se stal templářský místodržící na Kypru Guillaum Mauviel, jenž byl natolik uvážlivý, že pro řád vyhotovil taktický znak, jež byl tvořen znaky všech tří řádů. Název „Teutonicus“ nakonec zcela odvedl pozornost od většiny templářů, kteří byli v Ordo Militaris Teutonicus Levantis sdruženi a tvořili cca 70 % všech nových rytířů.
Johanité opustili následně Kypr (kde nemohli zvětšovat své bohatství a majetek, a to z příkazu krále a místních baronů) a pod vedením svého velmistra Fulka von Villaret přesídlili na ostrov Rhodos jenž si podrobili za přispění janovského piráta Vignola de Vignoli. Nakonec ho roku 1306 od byzantského správce celý odkoupili. Roku 1309 začali budovat důkladné opevnění ostrova (i okolních ostrovů – dohromady na 30 tvrzí) i nemocnici.
Po zrušení řádu templářů (1312 bullou „Vox in Excelso“), přesídlení největší části johanitů na Rhodos (1306) a rytířů německého řádu do západního Pruska (1309) zůstal Kypr jedinou křesťanskou mocností, která měla bezprostřední zájem o Svatou zemi.
1365 – Dobytí Alexandrie
Přes všechny snahy se v následných letech uskutečnilo pouze jedno významnější křížové tažení. Král Petr I. kyperský ho nařídil v roce 1365 (o podpoře křížových výprav jednal dokonce osobně srpen-říjen 1364 o v Čechách s králem Karlem IV). Společně se svým kancléřem Philippem von Meziéres, který v té době byl současně velmistrem Ordo Militaris Teutonicus Levantis (OMTL), a velitelem elitního oddílu krále, své rytíře vedli v roce 1365 na Rhodos, kde shromáždili vojsko i flotilu a vypluli do Alexandrie. Dobyli toto město a s ním získali i nesmírné bohatství, a to vše během krátkého boje. Dobyté město bylo vojákům vydáno v plen. Jen o tři dny později dorazila k městu veliká muslimská armáda. Petr I. situaci vyhodnotil a usoudil, že by město proti ohromné přesile nejspíše neuhájil. Rozhodl se k okamžitému stažení svých vojsk. Mamlúci tak vydrancované město získali takřka bez boje nazpět.
Kyperský král byl podle svého jména stále ještě králem jeruzalémským (King of Cyprus and Jerusalem), na což kladl velký důraz a ještě dlouhé období se po korunovaci v hlavním městě Nikosii konala dodatečná korunovace jeruzalémskou korunou ve Famagustě (roku 1372), tedy městě, které bylo Svaté zemi nejblíže.
1489 – 1570 Nadvláda Benátek
V roce 1489 získaly Benátky bezostyšným způsobem Kypr, klíčový strategický bod k ovládnutí Středomoří. Po dohodnuté svatbě s Kateřinou Cornarovou z jedné z nejurozenějších benátských rodin byl kyperský král otráven. V důsledku toho došlo k přenesení Lusignanských výsostných práv na Benátky. Řád OMTL se této změně musel plně podřídit a přísahal věrnost novým vládcům – Benátkám. Po roce 1500 již Benátky zcela ovládaly obchod ve Středomoří a podmanily si severovýchodní Itálii od jaderského moře po Alpy. Aby si udržely tak rozlehlé území, nevyhnuly se neustálým válečným střetům. Cílem Cambraiské ligy, kterou v roce 1508 vytvořili nejmocnější muži Evropy, papež Julius II., Ferdinand Kat., císař Maximilián I. a Ludvík XII. (a k níž také přistoupil král český a uherský Vladislav Jagelonský), bylo zničení Benátek. Vojenské oddíly Maximiliána I. vydrancovaly města ve Veroně, Padově a Trevisu. Julius II. dobyl Perugie a Bologně, ale kraj zůstal věrný poměrně mírné nadvládě Benátek.
Benátčané Cambraiskou ligu rozbili tím, že papeži a Ferdinandovi Kat. dali to, oč jim běželo. Maximilián a Ludvík XII. tento krok považovali za zradu a papeže chtěli potrestat za to, že se od nich odtrhl a tak vyvolali roku 1511 církevní sněm v Pise, jenž byl namířen proti osobě Juliuse II. Jako odvetu papež ujednal s Benátčany, s Ferdinandem Katol. a se Švýcary Svatou ligu a proti koncilu Pisskému svolal církevní pátý sněm Lateránský 1516.
1570 – 1699 Období tureckých válek
Mnohem větší hrozbu však představovali Turci, proti kterým OMTL bojoval. V roce 1522 rozšířili Turci osmanskou říši a vytlačili Benátky z východního Středomoří. Vliv Turků vzrůstal. V roce 1530 zaútočili Turci na města Chaniá a Sitiá a tak Benátčané posílili obranu ostrova.
Dne 1. června 1570 se turecká flotila objevila u pobřeží Kypru na západě a následně zakotvila u Larnaky. Zde vydal její velitel Lala Mustafa Paša rozkaz k vylodění. K dispozici měl 50 tisíc mužů pěchoty, dva a půl tisíce mužů jízdy a osmdesát děl. Proti nim stálo pouhých tři tisíce mužů původní posádky včetně rytířů OMTL a další dva tisíce vedené Martinengem (který však na cestě zemřel). Vojenské jezdectvo Benátčanů na Kypru bylo v katastrofálním stavu a navíc nebyl obsazen post vojenského velitele ostrova (po smrti Lorenza Bomby). Vzhledem k výše uvedenému a také proto, že Cyprioti neměli příliš důvodu k lásce k Benátčanům, nabídli Turkům, že se proti nim nepostaví. Zároveň jim sdělili, že obrana ostrova stojí na pevnostech Nikosia, Famagusta a Kyrenia. Generál milice Astore Baglione se postavil do čela obrany. Jeho návrh na zastavení Turků na pobřeží byl zamítnut a tak se z Nikósie stáhl do Famagusty. Lala Mustafa Paša dobil nejdříve hlavní město Nikossii po dlouhém obléhání počátkem září 1571 také Famagustu. Bez boje kapitulovala i Kyrenia. Posily z Evropy (benátsko-španělské vojsko), které se shromáždily poblíž Rhodu, se rozpadly. Španělský velitel Doria odmítl plout na pomoc Famagustě s odůvodněním, že cílem výpravy byla Nikósie. Tak španělská flotila odplula a oslabená benátská se stáhla na Krétu. Dobytí Kypru (1571) mělo za následek přesun řádu OMTL z Kypru do Benátek. O rok později se odehrála rozhodující námořní bitva u Lepanta, ve které západní loďstvo vedené Benátkami (pod vrchním velením Dona Juana d´ Austria) dosáhlo vítězství nad Turky a získalo Kypr zpět.
V letech 1575 – 1577 zachvátila Benátky morová epidemie. Zemřelo 56 tisíc lidí.
Rozpínavost Turků byla ohromná a stále víc se prosazovala do střední Evropy. V roce 1645 padla do rukou Turků Benátská benátská města Chaniá a Réthymnon. Od 14. července do12. září roku 1683 obléhala stotisícová armáda sultána Mustafy Vídeň. Turecko-tatarské hordy pronikaly až na Moravu (po Brno, Přerov), kde loupily a drancovaly. Moravští stavové postavili počátkem srpna 1683 obranné oddíly mušketýrů a dragounů, které bránily četná moravská města (Strážnici, Vsetín, Frenštát). Obležené Vídni přišel na pomoc polský král Jan Sobieski. Jeho armáda procházela od poloviny srpna Moravou a 25. srpna dorazila do Mikulova. Poražením Turků u Vídně dne 12. září společnou polsko-rakouskou armádou (vedenou vévodou Karlem Lotrinským) znamenalo konec rozpínavosti Turků v Uhrách.
Dalším bitevním polem, na kterém se rytíři řádu OMTL angažovali, byla Candia na Krétě, kde došlo k podpoře johanitů. Turci obléhali město Candia (Heraklion za Benátčanů) dvaadvacet let. V těchto letech proběhla další morová rána. Po patnácti letech neúspěšného obléhání byl Turecký velitel Hussein Pasha odvolán do Konstantinopole, kde byl za tento vojenský neúspěch ztrestán veřejným uškrcením. Za obléhání města prý padlo na třicet tisíc obránců a přes sto tisíc Turků, než se síly Benátčanů vyčerpaly natolik, že v roce 1699 město Candia kapitulovalo, a to výměnou za klidný odchod Benátčanů.
Tyto mnohaleté boje byly pro všechny zúčastněné zcela vyčerpávající a tak dne 26. ledna 1699 byl podepsán mír ve městě Karlovice (Sremski Karlovci), čímž byla válka mezi Svatou ligou (v čele s Rakouskem) a osmanskou říší ukončena. Habsburkové získali zpět východní Uhry, Sedmihradsko, Chorvatsko a značnou část Slavonska. Územního zisku dosáhlo i Polsko (pravobřežní Ukrajinu a Podolí), Benátsko (Peloponés a pevnosti v Dalmácii) a Rusko (Azov s okolím). Turecko ustoupilo ze střední Evropy, ale tento stav věcí rozhodně nepovažovali za konečný.
1699 – 1789 Svatá liga
Osmané pod záminkou řady námořních incidentů a v důsledku toho, že Benátská republika podporovala Černohorce, vyhlásili Benátkám 8. prosince 1714 válku. Turecký velký vezír Damad Ali se zaměřil na Benátskou republiku jako na nejslabší článek někdejší Svaté ligy. Nejpříhodnějším cílem se mu zdála být Morea (Peloponés), kterou republika získala na základě dohody v Karlovicích. A tak roku 1715 Turci vytlačují Benátčany z řeckého Morea (Peloponés). V listě prince Evžena Savojského velkovezírovi ze dne 2. 4. 1716 je zmínka prezidenta válečné dvorské rady o dodržování podmínek Karlovického míru kde vyjadřuje svou obavu z velkého osmanského zbrojení. Vysoká Porta by měla zmírnit své nepřátelství vůči Benátkám a uhradit jim válečné škody. Tímto listem bylo Osmanské říši dáno ultimátum. Události pak nabraly rychlý spád a dne 13. 4. 1716 byla uzavřena aliance republiky sv. Marka a císaře. Jednalo se o obranný i útočný spolek, určitou obnovu Svaté ligy. Obsah dokument se hlásil k „poslání“ boje proti Osmanům. Ve skutečnosti se však jednalo o účelový svazek, kde jeho účastnící sledovali vlastní mocenské cíle. Rozdíl oproti předchozí úmluvě spočívala v tom, že nebyla uzavřena jen proti Osmanům, ale i proti dalším nepřátelům obou států, primárně nepřátelům Habsburků. Po katastrofě na Moreji (Peloponés) nebylo pro Vídeň obtížné získat souhlas Benátek. V červnu 1716 vyhlásil válku velkovezír Damad Ali dopisem Evženu Savojskému. Turecký velkovezír Damad Ali zemřel roku 1716 v bitvě u Petrovaradinu. Turci se ve válce z let 1716-1718 rozhodli prosazovat obezřetnou taktiku vyhýbání se rozhodnému střetu v jediné bitvě. Dobytím Temešváru a bitva u Petrovaradína podlomila zcela ofenzivní sílu osmanské armády, ale v žádném případě ji nezničila. Až v roce 1717 po pádu Bělehradu bylo jasné, že princ Evžen Savojský nad Turky zvítězil. V roce 1718 moudře zastavil svou armádu a nesnažil se proniknout dále do nitra Balkánského poloostrova za Turky. V případě Benátek válka potvrdila úpadek, který začal již na počátku 18. století po míru v Karlovicích. Jasně se zde ukázalo, že Moreu (Peloponés) není republika sv. Marka schopna udržet. Pro Osmanskou říši byla prohraná válka svým způsobem výhodnou. Únava, jež dolehla na všechny vrstvy obyvatelstva, umožnila sultánovi vést kontinuální politiku a zastavila úpadek jeho říše.
1789 – 1815 Napoleonské války
Osudy řádu se opět výrazně měnily v období napoleonských válek. Napětí mezi Francií a Anglií se zostřovalo od Velké francouzské buržoazní revoluce v roce 1789. Velká francouzská buržoazní revoluce byla v té době v Evropě cosi nepřijatelného a jen těžko pochopitelného, a proto vznikla tzv. první protifrancouzská koalice (v níž bylo aktivní také Prusko), která se snažila přivést revoluční Francii k rozumu a starým pořádkům. Válka Anglie s Francií byla vyhlášena 1. února 1793. Jako záminka posloužila poprava Ludvíka XVI. V podstatě šlo o to, kdo získá nadvládu nad světem. Hned po vyhlášení války začala Anglie budovat protifrancouzskou koalici. Uzavírá smlouvu s Ruskem, Pruskem, Rakouskem, Holandskem, Hessenskem-Kasselskem, Neapolskem a Sardinií. Spojencem se stalo i Španělsko, které se bálo o svou monarchii.
I ve Francii propukla kontrarevoluce, jejíž centrum bylo v Toulonu. Povstalci místo obsadili a předali do rukou Angličanům a jejich spojenců. Flotila se tak pod vedením admirála Hooda bez boje zmocnila jedna třiceti řadových lodí a patnácti fregat plus opevněného přístavu. Admirál vše převzal „do zástavy jménem Ludvíka XVII“. Podle royalistů byl právoplatným dědicem koruny syn popraveného Ludvíka XVI – Ludvík Karel. Ten však zemřel ve vězení v Templu v roce 1795 ve věku deseti let.
První protifrancouzské koalici se však nepodařilo přivést Francii k rozumu a tak je v roce 1795 uzavírán Basilejský mír. Doposud aktivní Prusko se stáhlo a drželo se poněkud stranou konfliktů s francií. Prusku v té době vládl král Bedřich Vilém III. a královna Louisa, přičemž politickou orientaci státu v praxi určoval především ministr zahraničí August Christian hrabě von HaugwitzChristian August Heinrich Kurt Graf von Haugwitz, který jakožto pruský diplomat a státník byl zastánce neutrality Pruska v době napoleonských válek.
OMTL setrval v oblasti Benátek až do doby, kdy Napoleon skoncoval s Benátskou republikou, což bylo v roce 1798. Napoleon bez zaváhání svrhnul starobylou benátskou republiku a vydal ji Rakušanům jako součást konečného mírového urovnání. To řádové rytíře popudilo proti Francouzům.
Začátkem roku 1799 uzavřela Anglie spojenectví s Ruskem. Tehdy uzavřeli Rusové spojeneckou smlouvu s Turky, svými odvěkými nepřáteli, kteří se teď cítili ohroženi. Angličan Admirál Nelson Horatio nesnášel Rusy a spolu s Francouzi byli jeho největším nepřítelem. Anglie zaujala svou zcela obvyklou strategii a chtěla na hrb spojenců přenést co největší zátěž, aby sama pak z toho mohla těžit. Rusové v čele s viceadmirálem Ušakovovem dobili Jónské ostrovy a obsadili Korfu, kde byla francouzská posádka. Spor mezi Anglií a Ruskem vyvstal po vyhnání Francouzů z Malty (na čem se podílel i řád OMTL). Nelsonovým protivníkem se tak stal viceadmirál Ušakov, jenž svědomitě zastával zájmy Ruska. Nakonec Malta připadla do rukou Angličanů, což mělo za následek ochlazení vztahů mezi oběma zeměmi a bližší spolupráci řádu s Ruskem.
Řádový rytíři OMTL navázali kontakty s Rakouskem a Ruskem a díky tomu se zúčastnily bojů proti Napoleonovi pod carskou vlajkou. Vazba mezi rytíři řádu a imperátorským domem Ruska vznikla již v době, kdy se car Pavel I., stal velmistrem řádu johanitů, avšak kvůli svému pravoslavnému ortodoxnímu vyznání nebyl uznán Svatou stolicí.
V napoleonských válkách rytíři OMTL úspěšně bojovali po boku Prusů a Rusů proti Francouzům. V roce 1799 se Napoleon Bonaparte dostal ve Francii k moci, když svrhl direktorium a dal se jmenovat jedním ze tří konzulů, kteří měli stát v čele republiky.
V noci z 11. na 12. března 1801 byl ruský car Pavel I. zavražděn. Na trůn usedl jeho syn Alexandr.
Roku 1804 se Napoleon Bonaparte nechal korunovat císařem. Roku 1805 loďstvo admirála Nelsona v bitvě u Trafalgaru porazilo francouzské síly. Snahou o ovládnutí Rakouska vznikla 2. prosince 1805 bitva “ tří císařů “ známá jako bitva u Slavkova. Po jejím vítězství vytvořil Napoleon Bonaparte tzv. Rýnský spolek, jímž zanikla Svatá říše římská národa německého. Po jednání Napoleona s Pruským ministrem zahraničí Augustem Christianem hrabětem von Haugwitzem dne 7. prosince 1805 se o Pruském státníkovi vyjádřil Napoleon jako o velice schopném muži.
V roce 1810 byl řád OMTL přeorganizován. Roku 1812 skončil porážkou Napoleonův vpád do Ruska, a to tak, že když po vítězné bitvě u Borodina (v níž proti Napoleonovi bojovali statečně rytíři řádu OMTL) Napoleon Bonaparte vstupuje do Moskvy, nachází jen spáleniště, neboť Rusové zvolili taktiku „spálené země“. Napoleon Bonaparte byl tím nucen se kvůli blížící zimě obrátit a v bitvě u Bereziny opět narazil na rytíře řádu OMTL a tentokráte byl poražen. Jedním z řádových bratří, kteří se stali známými svou účastí v bojích u Borodina, Moskvy a Bereziny, byl velmistr řádu Petr 
Christianowitsch hrabě Wittgenstein (Ludwig Adolph Peter Fürst zu Sayn-WittgenseinLudwig Adolf Peter zu Sayn-Wittgenstein) (1769-1843), který vedle Kutuzova vítězně vedl armádní sbor proti Napoleonově Grande. Po katastrofálním návratu z Ruska sestavuje Napoleon Bonaparte z nováčků novou armádu, která je však v třídenní bitvě národů u Lipska roku 1813 totálně rozdrcena. Po Kutuzovově smrti v lednu 1813 velel Wittgenstein ruské armádě. V roce 1815 po útěku Napoleona Bonaparte z Elby (kam byl vykázán), a jeho návratu do Paříže (tzv. stodenní císařství) se uskutečnila ještě téhož roku bitva u Waterloo, která znamenala rozhodující porážku Napoleona Bonaparte.
1815 – 1825 Operace v Rusku
V uplynulých deseti letech probíhaly vojenské operace řádu OMTL převážně v Rusku, kam bylo přeneseno také jeho sídlo. Po vítězství nad Napoleonem předali rytíři řádu úřad velmistra OMTL caru Alexandru ICar Alexandr I.. a od roku 1816 podléhal řád carské dynastii. Většina řádových rytířů byla ve službách cara v tzv. Preobraženském pluku, který se proslavil svou údernou silou především jako carova osobní stráž. Car Alexandr I v roce 1821 jmenoval svým následníkem s dědičným právem v úřadu velmistra knížete Cheriba Spiridoviče. Bývalý velmistr a člen řádu Petr Christianowitsch hrabě Wittgenstein (Ludwig Adolph Peter Fürst zu Sayn-Wittgensein) se v roce 1823 stal polním maršálem ruské armády. Car Alexandr I. se beze stopy ztratil v roce 1825.
1825 – 1918 Vazba na Prusko
Nový velmistr Cherib kníže Spiridovič vydal v řádu nařízení, že řádovým bratrem se může stát pouze věřící římskokatolické církve. V roce 1828 vedl Rusy a řád OMTL Petr Christianowitsch hrabě Wittgenstein v bitvě s Turky. Jeho silná orientace na pruský stát, která měla základ v řádu, a jeho vazby v nejvyšších kruzích měly za důsledek, že v roce 1834 ho Pruský stát povýšil do knížecího stavu (Fürst zu Sayn-Wittgenstein). Od roku 1845 byl řád OMTL otevřený každému křesťanovi. Kníže, rádce a pobočník ruského cara odkázal úřad velmistra svému synovi Albertu Viktorovi a tak OMTL zůstal i nadále pod carským vedením. V roce 1867 se stal rytířem OMTL hrabě Ashburnhamský (vyznamenaný císařem Františkem Josefem řádem zlatého rouna). V té době se řádoví bratři hodně zamýšleli nad budoucností řádu. Uvnitř řádu se prosazoval vliv vzpomínky na ctnosti, které byly významově přisuzovány pruské armádě. Konec konců byl pruský stát přímým následovníkem původního řádového státu německých rytířů (Teutonic Order). Vazba na Prusko začala být velice intenzivní. Znak řádu byl nově vymalován a obohacen o zdůrazněné atributy Pruska. Váhání řádových bratří zda zůstat pod nadvládou carského Ruska či Pruska vyřešilo zhroucení carské říše v roce 1917. Rusko opanovala hrůza a děs a tak řád musel urychleně přesunout svůj hlavní štáb do zahraničí.
1918 – 2006 OMTL v Anglii
V té době byl velmistrem syn předešlého velmistra Alberta Viktora. On vyvedl řád Ordo Militaris Teutonicus Levantis za období ruské revoluce (1917) v roce 1918 do Anglie, kde se zdálo být pro řád lepší zázemí než ve stávajícím Prusku. Významně mu při tom pomohl člen řádu hrabě Ashburnhamský, který v celém procesu sehrál významnou úlohu. Toto období bylo pro Evropu velice bouřlivé. Pád carského Ruska, konec první světové války a rozpad Rakousko-uherska. V rychlém procesu změn se rytíři Ordo Militaris Teutonicus Levantis jen těžko orientovali. Bylo tedy učiněno rozhodnutí, založené na zkušenostech z minulosti a úřad velmistra byl vložen do duchovních rukou. Metropolita Gregorius, který dlouholetou prací shromáždil všechny informace o historii řádu, arcibiskup Frederic Harrington a arcibiskup Jacobus ze Selsey byli těmi velmistry, kteří řád vedli až do 60. let 20. století. Poté následovalo období velmistra Gearyho, který zemřel v roce 1986. Následujících dvacet let bylo pro řád katastrofálních. V letech 1987 až 1992 měl řád na Maltě vícero velkokancléřů. Velkokancléř rytíř Galea bohužel zemřel příliš brzo. Jeho smrt byla pro řád katastrofou. Jednak byl Galea tím, kdo zkoumal, zapisoval a katalogizoval historii řádu a měl v držení mnohé dokumenty. A dále pak byl také tím, kdo řád řídil a udával směr. Následně zemřel také velmistr řádu. Vedení řádu bylo ochromeno a výkonné pravomoci suplovány velkou kapitulou. Většina příslušníků řádu byla britské národnosti.
1992 – 2006 Snaha o přesunutí OMTL do Německa
Padlo rozhodnutí, že řád německých rytířů z Levantis by měl přesunout své hlavní sídlo do Německa. Toto rozhodnutí ovlivnilo i volbu nového velmistra, kterým se stal v roce 2006 stávající maršál řádu němec Achim Wili von Bickel. Jeho záměr a snaha o přesunutí řádu do Německa však narazila na radikální odpor místního zemského vedení původního Řádu německých rytířů. Pomoc mu nabídl nově jmenovaný maršál řádu Svatopluk III. hrabě z Haugwitz, který zajistil sídlo řádu na hradě Zbiroh v České republice a vyřídil získání statusu od státních orgánů České republiky k oficiálnímu působení (tedy mít sídlo a vyvíjet činnost v ČR).
2007 – nyní OMTL v České republice
Stávajícím velmistrem a vládnoucím knížetem řádu je Jeho Výsost Achim Wili kníže von Bickel, který je německé národnosti. Hlavní sídlo řádu bylo přesunuto v roce 2007 do České republiky na zámek Zbiroh a ve velké kapitule řádu jsou v současnosti také dva potomci české aristokracie. Jedním je Jeho Jasnost Petr II. Michael Vojtíšek kníže von Hahn, který vykonává pozici kapitulního rady a mezinárodního kancléře, druhým je od roku 2007 Jeho Jasnost Svatopluk kníže z Haugwitz v pozici kapitulního rady a maršála řádu.
